Vlakem z Prahy do Albánie – rozpracováno

Jeden z největších výletů roku 2024 vznikl z prosté myšlenky jet vlakem do černohorského Baru a zase zpátky. Z původní omezené varianty se mírně protáhl a do plánu se vešla i krátká návštěva Albánie, samozřejmě s využitím tamního tehdy jediného provozovaného osobního vlaku. Výlet jsem si prodloužil i na jeho začátku, první dny tak trávím v Maďarsku a poté se již s přáteli přesouvám na jih. Vzhledem k délce je tripreport rozdělen na dva.

16. 06. 2024

Lokomotiva odstavena, klíče předány… vzhůru na výlet hezky po nádražácku, tedy rovnou po noční. 🙂 Nejprve se dospat v railjetu do Vídně.

Ve Vídni jsem se dlouho nezdržel. Jeden z mých nejlepších přátel se vydal rovněž pro jízdenky do Černé Hory, akorát zvládl objet celý Balkán a následně letadlem do Vídně, tak jsme dali jedno “Umsteigbier” a zatímco on se vydává do Prahy, já do hlavního města spolkové země Burgenland. Rychlíky okolo Neziderského jezera do Eisenstadt a Maďarska tvoří už dvacetileté jednotky Bombardier Talent. Zajímavé je, že pro “pendlery” vznikl v jednom voze prostor, který je shodný s interiérem některých vozů pro dálkové vlaky, aby měli pravidelní cestující dojíždění komfortnější. Nevybírá se za to žádný příplatek, kdo dřív přijde, ten pohodlněji sedí.

V Mostě nad Litavou (pardon) navazují vlaky této linky na rychlík do Győru, tvořený maďarskou jednotkou stejného typu. Mezinárodní doprava mezi Maďarskem a Rakouskem funguje obecně skvěle…

Ačkoliv můj vlak jede okolo docela známého Neziderského jezera, z vlaku vidět není.

Eisenstadt, přestup. Hlavní město (!!!) spolkové země Burgenland, obývané ani ne 15 tisíci obyvateli (a i přesto je v této rakouské spolkové zemi městem největším). Nádraží miniaturní a dokonce neleží ani na hlavní trati, jezdí sem buďto oklikou vlaky z Vídně přímo, anebo pak na nedalekou hlavní trať, odkud se vrací zpátky na Vídeň jinudy. Stejně jako do Liberce ani sem nezajíždí žádné skutečně dálkové vlaky, ale funguje zde nádražka.

Protože ve mně ještě zbyla kapka “běžného člověka”, vydal jsem se na průzkum města. Nikde nikdo…

Nejvýznamnější památka tohoto maloměsta, které se svým významem umí pochlubit, je zámek Esterházy.

Rakouska stačilo. Pár minut jízdy do stanice Wulkaprodersdorf na hlavní trati Vídeň – Ebenfurth – Wulkaprodersdorf – Sopron – Deutschkreuz a následně Desirem ML dopravce GySEV do Maďarska. GySEV je zajímavý dopravce, vznikl v roce 1872 a funguje po celou dobu své existence samostatně, přičemž dodnes je z části vlastněn Maďarskem a z části Rakouskem, nejedná se tedy o soukromého dopravce, ale o akciovou společnost, v níž mají krom jednoho soukromého subjektu podíl dvě země. Krom vlaků provozuje i infrastrukturu, z větší části v Maďarsku.

Sopron, přestup. Město prozměnu maďarské, železniční spojení s Vídní je zde ale častější, než z Budapeští – vedou sem z Rakouska dvě tratě, přičemž pro jednu z nich je úsek přes Maďarsko tzv. peážní – trať samotná slouží pro vnitrorakouskou dopravu, ale z části vede po území jiného státu. Vozový park žlutozeleného dopravce je moderní i v rámci Maďarska, kde jezdí téměř výhradně s jednotkami Stadler Flirt dvou generací, s výjimkou dálkových vlaků Sopron – Budapest, kde jsou občas dodnes k vidění postarší vozy řad Apee / Bpee, známé i u nás. No a nádražní hala prošla od mé poslední návštěvy pěknou rekonstrukcí.

Flirtem nové generace jsem dojel do města Szombathely (nebudu to překládat 🙂 ), kde už to konečně začíná být trochu zajímavější.

V letech 1979-1983 bylo ve vagonce Raw Halberstadt v NDR vyrobeno 1279 vozů tohoto typu, s určením pro příměstské a regionální vlaky v rámci východního Německa. Od roku 1992 bylo podobně obrovské množství vozů zmodernizováno a po nějaké době pro nadbytečnost prodáno do zahraničí, mj. 322 vozů do Maďarska. Zde plní i nadále nezastupitelnou roli ve vnitrostátní dopravě a co je nejlepší, velice často pak v původním stavu, který od první poloviny 90. let nedoznal žádných změn. No a jedním z těchto vozů, v původním designu RSB, se právě vezu k Balatonu. Pochopitelně i zde vozy procházejí modernizací, ale jako milovník devadesátek a pastelových barev tyto novoty pochopitelně neuznávám.

V Maďarsku se v posledních letech významně rozšířil počet linek InterRegio, tedy vlaků, které zajišťují časté a rychlé meziregionální spojení, vesměs mimo Budapešť – to je i případ vlaku, kterým jedu, linka “Pannonia” spojuje každé dvě hodiny Szombathely, Nagykanizsu a Pécs. Většinou na těchto vlacích jezdí moderní Desira, ale… to by mě na výlet po noční nevytáhlo.

Nagykanizsa, přestup. Varianty byly dvě, jedna znamená v těchto devadesátkových vozech 7 hodin, druhá 5. Trochu i k mému překvapení jsem ale staré vozy viděl na obou vlacích, tak nakonec vyhrála ta méně šotoušská varianta, dojet k Balatonu, hodinu se vykoupat a potom dál.

Dlouhé soupravy těchto vozů patří k běžnému koloritu vlaků z Budapešti na Balaton. No a zatímco dost vozů neprošlo od 90. let žádnou větší změnou, začal se na jiné “Halbi”, jak se zde těmto německým ojetinám přezdívá, aplikovat nový nátěr, určený pro vozy v regionální dopravě.

V létě je na Balatonu hotový vlakodrom. Spousta vlaků do a z Budapešti, mnoho zvláštních “koupáků” z celého Maďarska… po jízdě v území nikoho se krajina začala měnit, po chvíli se objevil Balaton a vlak zastavil ve Fonyódu, kde mám chvíli čas.

Zase mi to hezky vyšlo. 🙂

Symbolem zdejšího vlakodromu jsou zejména jednotky Stadler Flirt, v lepším případě pendlující z a do Budapešti, v horším pak klidně i někam na dálný východ Maďarska. I do Budapešti to jsou tři hodiny, natož někam do Nyíregyházy… Do Budapešti jezdí každou hodinu i klasické rychlíky s lepšími vozy za příplatek, přičemž jednou za dvě hodiny je na vlacích, končících u Balatonu, i maďarský restaurační vůz. Má jinou nabídku než ten, co jezdí k nám, speciální “letní” burger už jim ale dnes došel.

Večer jsem akorát dojel do Budapešti a vyrazil na ubytování. Zase jsem se rozhodl šetřit, dát za dvě noci tolik co za jednu, a zase se to nevyplatilo. “Kapslový” hostel moc kapslový nebyl a byť jsem měl v plánu vstát ve čtyři, byl jsem rád, že jsem okolo čtvrté konečně usnul.

17. 06. 2024

Dobré ráno z Budapešti! Měl jsem v plánu vstávat ve 4, ale protože jsem do té doby neusnul, vstal jsem až v osm a projetí jedné tratě odložil na jindy. Namísto toho si užiju trochu Balkán už dnes v podobě jednoho z nejhorších mezinárodních vlaků v Evropě, který spojuje Budapešť a Lublaň – tvoří jej jeden jediný slušný maďarský cyklovůz a dále trojice slovinských Béček. Žádná první třída, žádné občerstvení, téměř žádná klimatizace či zásuvky… a téměř osm hodin jízdy. Mně to ale nevadí, pro mě je podstatné svézt se slovinskou Gošou, tedy již téměr vymizelým standardním osobním vozem z bývalé Jugoslávie.

Janosháza, přestup. Vydal jsem se na západ Maďarska, kde by dodnes měly jezdit ve větší míře prastaré vozy z konce 60. let. Nějak se mi ale nedařilo, na vlaku, kde mají jet tři, nejel ani jeden…

Celldömölk, přestup. Staré vozy nejedou nikam, pár jich postává v depu, ale zjevně jsem se trefil do části dne, kdy jsou staré vozy někde mimo, nebo prostě nejezdí. To mi připomnělo, že mi nedávno jedna kamarádka řekla, že by se mnou taky někam ráda jela. Tak teda nevím, zda by ji výzkumná cesta do Celldömölku na staré vozy zaujala stejně tak, jako mě… není tu jinak totiž nic. Jen Coop relativně blízko nádraží, tak mám alespoň oběd.

Protože i do Győru jely nové vozy, zbývala mi jediná možnost, moderním Desirem k Balatonu. Desiro se ale nekoná a namísto něj na vlaku rychlé meziregionální linky s jízdní dobou skoro pět hodin (Győr – Balaton – Kaposvár) jede klasický malý motorák, obdoba naší řady 810.

Tapolca, přestup. Odsud nedalekk Balatonu jezdí do Budapešti každou hodinu přímý vlak, abych si tak projel Balaton z obou stran, volím přestup zde – minule má cesta vedla po jižním břehu, tentokrát povede po severním. Opět pořádná mašina (byť s novým motorem) a původní Halbi.

Spousta krásných výhledů na jezero…

…a ten nejlepší přišel v závěru, neb severní trať přes Balatonfüred jezero objede a z vlaku je chvíli možné vidět oba břehy.

Odpoledne jsem dojel do Budapešti, nejprve na významný přestupní uzel Kelenföld a dále vlakem na Keleti. Jde to rychleji metrem M4, ale původní vůz Bpmz 20-71 na EC z Vídně mě lákal víc.

V Budapešti na nádraží Keleti jsem dal volný průchod svému koníčku a šel se podívat na vlak do Pécse, neboť v Pécsi se na maďarské poměry nachází ta největší exotika.

Nejprve tohle, první pokusy o něco nového od první poloviny 90. let – extrémně drahá přestavba starých vozů, která zahrnovala novou skříň. Vůz vypadá moc pěkně, tehdy ještě náhodné a “nekorporátní” barvy interiéru vypadají dobře, ale starý podvozek moc dobrý dojem nedělá. V roce 2008 takto vzniklo celkem 10 vozů 1. a 2. třídy, nicméně pro nákladovost a fakt, že tak nějak všeobecně došly peníze, se v projektu nepokračovalo.

Co se vozů typu Halberstadt týče, domovská stanice Pécs dále disponuje jako jediná řídicími vozy a většinou vozů s bývalým oddílem 1. třídy. Ta byla v Maďarsku na rychlících zrušená před několika lety, protože významnější rozdíl v komfortu přepravy neposkytovala a na většině linek se starými vozy jezdí jeden vůz “moderní”, stále druhé třídy, ale s klimatizací, zásuvkami a wifinou – do něj ke všem jízdenkám připlácí cca 50 Kč.

Autor

Adam Vanting

Cestování a veřejná doprava jsou můj život. Na cestách jsem v práci i ve svém volném čase, mám rád těstoviny, hudbu z devadesátých let a noční vlaky.

Jedna myšlenka na “Vlakem z Prahy do Albánie – rozpracováno”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.