Železniční doprava je někdy až nepříjemně konzervativní. Zatímco letenky si lze koupit prakticky kdykoliv a kamkoliv, obstarat si jízdenky na některé vlaky úplně snadno nelze. Mezi takovéto “problematické vlaky” lze zařadit noční rychlík spojující Bělehrad s pobřežím Černé Hory, protože obě železniční společnosti přestaly prodávat jízdenky a rezervace na tento vlak v zahraničí.
Jak tuto situaci řešit, když vlakem ale opravdu potřebujeme za tři týdny jet a nechceme riskovat, že bude v den naší cesty vyprodaný?
Ano, správně, zajet si do Bělehradu na otočku koupit rezervace. 🙂 Nejprve na Vsetín, pro mě prvně novým RegioPanterem na této kdysi domovské trati. Prostor první třídy zůstal, ale první třída to není.
Na Vsetíně přestup na něco, co nás do cíle dnešní cesty dostane ještě dnes odpoledne – auto. Do Budapešti by to až takový rozdíl nebyl, za pět hodin bych tam byl i vlakem. Ale dál…
…by nevyšlo například zastavení na echt maďarský oběd.
Jak je pro mě cestování autem nezvyk, byl pro mě nezvyk i relativně dlouhý pobyt na hranicích a zejména pak dorazit po 9 hodinách jízdy do srbského Noveho Sadu.
Novi Sad. Ještě ve čtvrtek by mě dnešní program nenapadl. 🙂
16:54 jsme dojeli k nádraží, 16:57 jsem i k mému překvapení extrémně rychle koupil jízdenky a v 17:00 jsme vyrazili jednotkou Stadler KISS směr Bělehrad. Soupravy jsou velice podobné těm, které vlastnil a vlastní Westbahn, jež část své flotily odprodal do Německa.
Proč takto? Po Srbsku staví či modernizují, částečně za ruské peníze, čínské společnost železniční tratě. První úsek, spojující Bělehrad a Novi Sad (zhruba 75 km), je již v provozu a vlak to rychlostí 200 km/h zvládá ujet za 36 minut.
“Nové” bělehradské nádraží je pak hrozné, už sice ne tolik, jako po zahájení provozu, ale pořád ilustruje zdejší nezájem o železniční dopravu – staré hlavní nádraží v centru bylo zrušeno a zastavěno novými budovami a toto, umístěné naprosto nevhodně, rozestavěné mezi lety 1977-1979, následně zakonzervované, částečně zprovozněné počátkem 90. let a “dokončené” v někdy mezi lety 2016 a 2018, kdy na něj byla převedena dálková doprava ze starého hlavního nádraží, působí stále dost absurdně, nedokončeně a hlavně nevyužitě. Oproti období po zahájení provozu byly doplněny eskalátory a vznikla alespoň dost pěkná nádražní hala.
Železniční osobní doprava je v Srbsku dost stereotypní. Naprostou většinu osobních vlaků na elektrizovaných tratích, krom “bělehradského metra”, zajišťují nové jednotky Stadler Flirt, po několika letech provozu bohužel dost obouchané a špinavé. Zachraňují to bělehradské tramvaje, které jsou velice staré, z části opět vyráběné v Československu a Česku a v původním stavu.
No a na nádraží Novi Beograd jsme dosáhli cíle cesty, pořídili si na cestu za necelé tři týdny jízdenky, které už jinde, než v Srbsku a v Černé Hoře, zřejmě pořídit nejde.
Po úspěšném nákupu jízdenek zbýval přesun do centra a balkánská večeře v podobě pljeskavice ze stánku vedle starého nádraží, kde jsem měl pljeskavici vůbec poprvé, v létě 2017.
Roadtrip takto ve čtyřech je pro mě novinka, proto jsem nadšený nejen z toho, jak jednoduché je dojet takto “do Bělehradu na pivo”, ale i z toho, že apartmán s balkónem v centru pro čtyři vychází na osobu velice levně.
Následující den můžeme z Bělehradu zase domů na Moravu. No a protože je auto v Novém Sadu, je třeba se tam nějak dostat – nejprve “metrem”…
…teda ne tak docela. Bělehrad je s 1,7 mil. obyvatel největší evropské město bez metra. Výstavba metra je plánována dlouhodobě a údajně už začala, nicméně prozatím zde funguje alespoň městská železnice, jejíž dvě zastávky stanice metra velice připomínají. Stanice Vukov Spomenik byla otevřena v roce 1995 jako jedna ze dvou, které by v budoucnu jako stanice metra skutečně posloužily, ale zda se s tím počítá dodnes, to netuším.
Jako v metru si ale člověk po celou dobu připadá…
…než mu přijede výrobek z RVR Riga, tedy ještě z dob Sovětského svazu, co na příměstské železnici, zvané Beovoz, slouží.
Pak už následovala menší snídaně na bělehradském hlavním nádraží a opět vlak do Nového Sadu.
Po cestě bylo možno vidět depo, plné relativně moderních vozů na 200 km/h, pro které ale kvůli množství jednotek téměř není využití, neb už jezdí jen na nočním vlaku Beograd – Bar. Šedý nátěr je starý, červeno-bílo-modrý nový.
Pro cestu jsme si za 35 Kč připlatili za první třídu. Ta se v těchto jednotkách od druhé až tolik neodlišuje, ale ve čtyřech lidech je více místa opravdu znát.
Trať samotná pak vede skrze nekonečné lány polí, s výjimkou jednoho úseku, který skutečně vypadá jak v Číně.
Vlak dojel do Nového Sadu, došli jsme k autu, já si vyfotil další výrobek českého dopravního průmyslu v zahraničí (autobus Irisbus Crossway LE) a následuje osmihodinová jízda skrze nekonečná pole zpět do Česka.
Ta proběhla téměř bez problémů. Výhledy sice fotím velice rád, ale z toho auta to není ono.
Na severozápadě Slovenska už to začínalo být lepší, díky deštivému počasí bylo po celou cestu příjemně a ta byla ukončena po cca 10 hodinách opět na Vsetíně, kde předchozí den začala. Dojezd bylo třeba oslavit pivem.
Pro mě pak cesta skončila necelou hodinu před půlnocí na městském nádraží v Hranicích, kam jsem dojel RegioPanterem ze Vsetína.
Spontánní výlet autem pro jízdenky do Srbska nakonec vyšel skvěle. Dobrou noc!
