O mně

A kdo že jsem já? Cestovatel, šotouš, průvodce LLV, VŠ odpadlík, milovník koček, hudby, jídla, západů a východů slunce, sněhu a…

Můj vztah k cestování vznikal v dobách mého mládí. Můj otec žil v Dánsku a matka v Česku. Prázdniny jsem tak trávil v Dánsku a nejen cesta, ale i samotný život v zemi, v mnohém se odlišující od mého domova, ve mně vzbudily touhu cestovat, objevovat a poznávat. V kombinaci se zájmem v dopravě mi tak vznikl doslova „kůň“ na celý život, který mi dodnes sžírá veškerý čas. Sice jsem toho ještě stále neprocestoval tolik, kolik bych sám chtěl, ale málo toho zase není. Cestuji převážně vlakem, letadlům se snažím vyhýbat a autobusům také. Zastávám názor, že při cestě letadlem člověk ztrácí pojem o dálce, kterou procestoval, na druhou stranu, můj účet na Flightdiary se začíná pomalu zaplňovat. Ono když člověk nemá čas anebo nechce přijít o čerstvé zážitky, které by jinak mohla přebít leckdy dlouhá zpáteční cesta vlakem, je letadlo nejvhodnější dopravní prostředek. Ale to už odbíhám. Zkrátka, cestování mě baví, živí a nejspíše to bude můj smysl života.

Šotouš… z Wikipedie se dozvíte, že se pod tímto pojmem skrývá fanoušek hromadné dopravy. Ať už železniční či městské, zkrátka člověk se vztahem k dopravě obecně. V dobách mého mládí jsme s babičkou často chodili na nádraží, dívat se na vlaky, později jsme pak chodili na výlet do nedalekých lázní Teplic nad Bečvou a zpátky se vraceli vlakem, čímž můj zájem o tuto oblast rostl. Zlom přišel někdy v roce 2007, kdy mě kamarád informoval o možnosti koupit si celostátní jízdní řád za tuším 10 korun. Já si jej koupil a tehdy poprvé jsem začal studovat kam až se dá vlakem dostat, co za vlaky vlastně jezdí a kolik máme v Česku železničních tratí. V roce 2010 jsem poprvé absolvoval cestu za svým tatínkem sám – z Prahy až do severoněmeckého Hamburku vlakem. Sice jsem vlakem v této relaci jel už mnohem dříve, ale nikdy ne sám. Pro mě to tak tehdy znamenal zlom. Doma definitivně padly obavy, že by se mi na cestách mohlo něco stát a já začal cestovat ve velkém. V roce 2011 jsem jezdil týden po Česku a Slovensku, rok poté rovnou dva týdny, doplněné podzimní návštěvnou železničního veletrhu Inno Trans, v roce 2013 jsem procestoval téměř celé Rakousko a tak bych mohl pokračovat..

Průvodce LLV je název mé pracovní pozice. Jezdím s vlakem, přes noc, starám se o pohodlí cestujících a po dojezdu si užívám zahraničních destinací, konkrétně Berlína, Vídně, Budapešti či Curychu. Vykonávám tuto práci už přes rok a stále rád. Paradoxem zůstává, že mě doposud cestování vlakem neomrzelo a rád s ním jezdím i mimo pracovní dobu. 🙂 Mimo svou hlavní práci jsem od roku 2012 redaktorem elektronického magazínu ŽelPage a v roce 2014 jsem se stal internistou v Some move, se zaměřením na poradenství v oblasti dopravy a cestování. Dá se tak říci, že mám v kariérním životě obrovské štěstí a dělám to, co mě baví.

Po úspěšně odchozené ZŠ 1. Máje v Hranicích jsem nastoupil na SŠES Jesenická v Praze, kde jsem kvůli obavám svých rodičů, abych se tam nezkazil, vydržel pouhý půlrok. Od půlky prváku až po maturitu jsem studoval na SŠTD v Ostravě-Vítkovicích, tedy běžné střední škole se zaměřením na dopravu (konkrétně obor Provoz a řízení dopravy). Během svého studia jsem měl navíc i praxe a tak jsem byl chvíli jak výpravčím, tak signalistou, pokladníkem nebo průvodčím. Drážní kariéra však umožňuje i vyšší cíle, avšak bez vysokoškolského titulu nedosažitelné. Vyzbrojen znalostmi a učební schopností z běžné dopravní školy jsem tak nastoupil v roce 2015 na ČVUT v Praze, obor Technologie a řízení dopravy. Kombinace výše jmenovaného však byla velmi slabá, ale spíše má lenost a touha „jít do provozu“ mě nakonec definitivně odprovodila z akademické půdy a dodnes toho nelituji. Tedy jen občas. V současném životě titul nepotřebuji, ale kdoví, co bude za pár let.

Kočku mám u babičky. Je to britská devítiletá slečna, nepříliš příjemná a velmi málo „mazlivá“. Zato stvoření, kvůli kterému má láska ke kočkám vznikla, už pár let leží „pod drnem“. Šedý britsko-rusko-kartouzský kocourek mi byl oporou celé dospívání. Pořídili jsme si ho v roce 2005 a kdyby neustále nežral vše zelené, co jsme doma měli, určitě by s námi byl déle, než jen do března 2015. Kočka mi oproti psovi vyhovuje mnohem více. Je klidná, moudrá, zároveň však hrozně legrační. Rád bych si zase nějakou pořídil, ale obávám se, že zvíře by si asi minimálně podobný vztah k cestování, jako mám já, nikdy nevytvořilo.

Má oblíbená hudba je velice různorodá. Poslouchám rád cokoliv „běžného“ či „kultovního“. To znamená, že neposlouchám hip hop, rap, metal a podobné, ale třeba rock, pop a podobné. Aktuálně mi v uších hrají INXS, ale jinak poslouchám třeba černošicko-balkánské uskupení Timudej, skotské The Fratellis anebo různé aktuální hity. Pojem „kultovní“ pak patří jednoznačně písničkám, které se zapsaly v nedávné historii, tedy devadesátky. Žiji v přesvědčení, že devadesátá léta byla zlatá a rád se do tohoto období pomocí některých hitů let minulých přenáším. Sice teď asi zním jako obhájce socialismu, který se narodil koncem 90. let (devadesátky si totiž prakticky nepamatuji), ale k neškodným a osobním věcem přece nemusí být nějaký pádný důvod nebo argument. 🙂

Jím velice nezdravě. Netuším, zda mám nějaké dobré spalování anebo období extrémního tloustnutí teprve přijde, ale zatím se neděje vůbec nic. Své konkrétní nejoblíbenější jídlo ale asi pojmenovat nedokážu, avšak mezi ta nejvíce oblíbená patří takové ty stereotypní nezdravá jídla – špagety, pizza, burgery, čokoláda, a tak dále. Mám rád i kávu. Uvádím to především k mému překvapení, kolik lidí z mého okolí kávu nepije, ačkoliv donedávna jsem žil v iluzi, že kávu pije snad každý. Občas se pokouším stravovat zdravě, ale pravidlo nedělní anglické snídaně a středečních lívanců tomu moc nepomáhá.

Atmosférické jevy mě sice moc nezajímají, ale východu či západu slunce podléhám. Oranžová obloha je zkrátka kouzelná a pozorovat ji s někým, s kým ji v ten okamžik chcete pozorovat nejvíce, je nádherný zážitek. Jediná škoda je, že jsem doposud pozoroval (a stále pozoruji) některé tyto západy a východy slunce sám.

Jo a bydlím v Praze. Už přes rok a půl. A jsem za to rád. 🙂

Plánování

Na samotném začátku byla chuť vycestovat na Slovensko a po dlouhé době si vyzkoušet třicet až čtyřicet let staré lůžkové vozy řady WLAB, nasazované na vnitrostátních výkonech z Bratislavy na východ Slovenska. Z původního plánu nakonec několik našich přátel odpadlo a zbyli jsme tři. Já, se vztahem k cestám na východ, Kája s přítelkyní z Ukrajiny a Jarda, který ještě na Ukrajině nebyl. Nápad nahradit Slovensko jeho východním sousedem tak padl okamžitě a stejně rychle byl i přijat a schválen. Jarda si vyřídil pas a vzhledem k nedostatku času jsme nakonec rozhodli pro rychle nastřelený plán – dojet do Lvova, projít si město, přespat zde a následný den využít autobusu Lvov – Ostrava pro návrat do ČR. V posledním týdnu však přišel Kája s informací, že mu odpadá školení a můžeme tak vyrazit na déle, což pro mě automaticky znamenalo náhradu autobusu vlakem. (Dálkové autobusy jsou pro mě totiž konkurence železnici a pokud není cesta s nimi opravdu nutná, nevyužívám je.) Vzhledem k víkendu se tak výlet prodloužil ještě o jeden den, čímž narostla délka našeho pobytu ve Lvovu na tři dny a cesta tam i zpět bude realizována vlakem.

Abychom nemuseli v Čopu příliš dlouho čekat, vyspali se a zároveň dorazili do Lvova časně ráno, rozhodli jsme se využít hraničního přechodu Záhony-Čop a cestovat tak z Maďarska. Pro mě to znamenalo projetí nové tratě, ačkoliv náklady na cestu stouply o více jak 100 %. Zvolili jsme totiž nejjednodušší variantu, ráno vlakem Praha – Budapešť do jeho cílové stanice a po vydatném obědě pokračovaní vlakem InterCity 626 z Budapešti do jeho cílové stanice, Záhony. Toto spojení vychází časově zcela ideálně, máme totiž v Budapešti dostatek času na jídlo, ale zároveň ne tolik, abychom tam neměli co dělat. (Tedy ne, že by se mi Budapešť nelíbila, ale zhruba čtyřicátá návštěva během jednoho a půl roku…) V Záhonech nás naopak čeká jen lehce přes 50 minut, což je tak akorát na protáhnutí se a rychlé zmapování nádražního okolí. V Čopu budeme mít také hodinu, během které stihneme nakoupit proviant na cestu a následovat bude téměř osmihodinová noční cesta jedním z nejhorších rychlíků ukrajinských železnic do jeho cílové stanice, města Lvov.  Zde budeme další tři dny a předposlední den vyrazíme ráno rychlíkem z Oděsy zpět do Čopu a poté klasicky přes pár kilometrů vzdálenou hranici na Slovensko, do Košic, a v závěru naší cesty nočním vlakem do Prahy.

Lvov je sice krásné město, avšak pro fandy železnic a šotouše-projížděče jsou tři dny v jednom městě zkrátka moc, ačkoliv pro běžného turistu-baťůžkáře je v tomto městě i týden málo. Nás tak pár dnů před odjezdem zaujal Kájův nápad vyzkoušet vlaky InterCity, které jsou už pár let chloubou ukrajinských drah a umožňují cesty dle zvyku nás, Evropanů, tedy převážně přes den a rychle, oproti zvyklostem států, jež byly dříve součástí SSSR, tedy velmi pomalu a přes noc. Jediný celý den ve Lvovu jsme tak nahradili rychlou návštěvou Kyjeva, s odjezdem po šesté ráno a s dojezdem do Kyjeva chvíli před polednem. Během několika hodin bychom mohli stihnout projet něco z tamní rozsáhlé sítě metra, vyfotit výhled na město a přes Náměstí Nezávislosti to vzít zpátky na nádraží, odkud nám před šestou hodinou večer odjíždí vlak zpátky do Lvova, kde jsme měli už nějakou dobu rezervovaný hotel a nechtělo se mi podruhé měnit rezervaci. Jinak bychom z Kyjevě zůstali pravděpodobně až do večera a jeli vlakem přímo až do Čopu. Abychom vyzkoušeli tento vlak co nejlépe, budeme cestovat do Kyjeva ve druhé a z Kyjeva v první třídě. Cena jízdného se pohybovala na podobné cenové úrovni jako v ČR, což znamená, že se jedná o jeden z nejprestižnějších spojů ukrajinských železnic, jímž cestuje prakticky jen střední a vyšší třída.

Plán tak byl uzavřen asi týden před odjezdem a po vyladění detailů a nákupu jízdenek už jen zbývalo počkat na datum 16.11.2016, kdy jsem opět vyrazil do země širokého rozchodu, avšak nikoliv sám, ale tentokrát s přáteli, se kterými jsem urazil tisíce kilometrů na normálněrozchodných tratích, avšak ani jeden kilometr na trati širokorozchodné.

Předmluva

Šestnáctivozová souprava rychlíku Oděsa – Užhorod se kroutí v nesčetný obloucích hlavní tratě zakarpatské železnice ze Lvova do Užhorodu. Odbíjí jedenáctá hodina, já ležím v plackartě a začínám ukrajovat první desítky kilometrů čtvrtého dne na cestách. V uších mi zní Mňága, Jarda a Kája leží na sousedních lehátkách a já pozoruji krajinu, která však ještě stále není tím nejlepším, co tato trať nabízí. Před sebou máme ještě hodiny cesty na ukrajinsko-slovenské hranice, následný přesun do Košic a závěrečnou cestu domů, do Prahy.

Východ mě lákal už odmalička. Ačkoliv jsem sám příznivcem USA a můj otec je Dán, nejspíše dlouhodobá matčina kritika a zároveň babiččina chvála „Sojuzu“ a států na východ od Slovenska mě časem donutila udělat si vlastní obrázek o této rozsáhlé části zeměkoule, začínající pár set kilometrů od mého domova a končící ledovým Čukotským mořem. Indispozice pasu mi však dlouho neumožňovala jakékoliv výlety na východ realizovat, ale po letech odkladů jsem se konečně odhodlal k jeho pořízení a následnému využití nových možností.

První cesta měla být velkolepá. Oděsa, Lvov, Kyjev, Charkov a mnohá další města nakonec však vzala za své a první skutečný výlet na Ukrajinu jsem absolvoval někdy v květnu, jen do Užhorodu, ležícího prakticky na hranici se Slovenskem. Cesta byla úspěšná, první chvíle s jinou než západní mentalitou sice byly poměrně komplikované, ale když člověk odkouká chování místních, není problém zde jakkoliv fungovat. Holt nižší životní úroveň a režim zakazující vlastní myšlení si vybral svou daň, ačkoliv na západě Ukrajiny si člověk stále připadá jako v Polsku. Ona Ukrajina obecně je hodně rozdílná země a rozdíly mezi Lvovskou a Kyjevskou oblastí jdou vidět takřka na každém kroku.

Druhá cesta už byla rozsáhlejší, avšak šlo o součást jedné rozsáhlé cesty do Bulharska, takže se teď o ní příliš zmiňovat nebudu. Na okraj dodám, že jsem cestoval přes pěší přechod Sighetu Marmatiei – Solotvino, následně rychlíkem 601 do Lvova, kde jsem pobyl celý den a poté jsem přes noc cestoval do Oděsy, odkud jsem po půl dni vyrazil zpět do na slovenské hranice a domů.

Cílem této třetí cesty bylo navštívit město Lvov. Perlu západní Ukrajiny, město, které má více k nedalekému Polsku, než ke zbytku Ukrajiny. Zdržet se zde pár dní a zase zpátky do Čech. Původní plán sice vypadal úplně jinak, skutečný také, avšak to k cestování prostě patří. 🙂

Ahoj všichni!

Jako by už toho nebylo dost. Mám Facebook, Twitter, jeden blog o cestování, přispívám na K-Report a už jsem dokonce přemýšlel i nad tím, že začnu natáčet videa na YouTube.

Ale ne, psát mě pořád baví. Být svázán blogem zaměřeným čistě na cestování se mi úplně nechce, mnohdy mám chuť se vyjadřovat k různým tématům a otravovat tím své facebookové přátele, které to mnohdy ani nezajímá, není úplně ideální. Proto tak spatřil světa tento blog, který mi navíc umožnil založení naprosto boží e-mailové adresy adam@vanting.rocks.

Chci zde publikovat své texty. Cestopisy, recenze, názory, komentáře, zkrátka vše, co je až příliš obsáhlé na facebookový status anebo cokoliv jiného a nechce se mi to nechávat v pomyslném šuplíku, zvaném „Dokumenty“ v mém notebooku. Píšu často a rád, jen poslední dobou ne tak často, jak bych chtěl. Přitom přečíst si po letech názory na situaci dávno uplynulou anebo cestopis z cesty někam, kam už dnes vlaky nejezdí, je přece krásné. Mnohem lépe se pak vzpomíná. Zážitky jsou dle mého úžasného, to největší bohatství, které člověk může získat. A právě při čtení několik let starého textu o výletu do Rakouska dokáže vzpomínky na skvělé zážitky navodit nejvíce. A já jsem strašný nostalgik.