Plánování

Na samotném začátku byla chuť vycestovat na Slovensko a po dlouhé době si vyzkoušet třicet až čtyřicet let staré lůžkové vozy řady WLAB, nasazované na vnitrostátních výkonech z Bratislavy na východ Slovenska. Z původního plánu nakonec několik našich přátel odpadlo a zbyli jsme tři. Já, se vztahem k cestám na východ, Kája s přítelkyní z Ukrajiny a Jarda, který ještě na Ukrajině nebyl. Nápad nahradit Slovensko jeho východním sousedem tak padl okamžitě a stejně rychle byl i přijat a schválen. Jarda si vyřídil pas a vzhledem k nedostatku času jsme nakonec rozhodli pro rychle nastřelený plán – dojet do Lvova, projít si město, přespat zde a následný den využít autobusu Lvov – Ostrava pro návrat do ČR. V posledním týdnu však přišel Kája s informací, že mu odpadá školení a můžeme tak vyrazit na déle, což pro mě automaticky znamenalo náhradu autobusu vlakem. (Dálkové autobusy jsou pro mě totiž konkurence železnici a pokud není cesta s nimi opravdu nutná, nevyužívám je.) Vzhledem k víkendu se tak výlet prodloužil ještě o jeden den, čímž narostla délka našeho pobytu ve Lvovu na tři dny a cesta tam i zpět bude realizována vlakem.

Abychom nemuseli v Čopu příliš dlouho čekat, vyspali se a zároveň dorazili do Lvova časně ráno, rozhodli jsme se využít hraničního přechodu Záhony-Čop a cestovat tak z Maďarska. Pro mě to znamenalo projetí nové tratě, ačkoliv náklady na cestu stouply o více jak 100 %. Zvolili jsme totiž nejjednodušší variantu, ráno vlakem Praha – Budapešť do jeho cílové stanice a po vydatném obědě pokračovaní vlakem InterCity 626 z Budapešti do jeho cílové stanice, Záhony. Toto spojení vychází časově zcela ideálně, máme totiž v Budapešti dostatek času na jídlo, ale zároveň ne tolik, abychom tam neměli co dělat. (Tedy ne, že by se mi Budapešť nelíbila, ale zhruba čtyřicátá návštěva během jednoho a půl roku…) V Záhonech nás naopak čeká jen lehce přes 50 minut, což je tak akorát na protáhnutí se a rychlé zmapování nádražního okolí. V Čopu budeme mít také hodinu, během které stihneme nakoupit proviant na cestu a následovat bude téměř osmihodinová noční cesta jedním z nejhorších rychlíků ukrajinských železnic do jeho cílové stanice, města Lvov.  Zde budeme další tři dny a předposlední den vyrazíme ráno rychlíkem z Oděsy zpět do Čopu a poté klasicky přes pár kilometrů vzdálenou hranici na Slovensko, do Košic, a v závěru naší cesty nočním vlakem do Prahy.

Lvov je sice krásné město, avšak pro fandy železnic a šotouše-projížděče jsou tři dny v jednom městě zkrátka moc, ačkoliv pro běžného turistu-baťůžkáře je v tomto městě i týden málo. Nás tak pár dnů před odjezdem zaujal Kájův nápad vyzkoušet vlaky InterCity, které jsou už pár let chloubou ukrajinských drah a umožňují cesty dle zvyku nás, Evropanů, tedy převážně přes den a rychle, oproti zvyklostem států, jež byly dříve součástí SSSR, tedy velmi pomalu a přes noc. Jediný celý den ve Lvovu jsme tak nahradili rychlou návštěvou Kyjeva, s odjezdem po šesté ráno a s dojezdem do Kyjeva chvíli před polednem. Během několika hodin bychom mohli stihnout projet něco z tamní rozsáhlé sítě metra, vyfotit výhled na město a přes Náměstí Nezávislosti to vzít zpátky na nádraží, odkud nám před šestou hodinou večer odjíždí vlak zpátky do Lvova, kde jsme měli už nějakou dobu rezervovaný hotel a nechtělo se mi podruhé měnit rezervaci. Jinak bychom z Kyjevě zůstali pravděpodobně až do večera a jeli vlakem přímo až do Čopu. Abychom vyzkoušeli tento vlak co nejlépe, budeme cestovat do Kyjeva ve druhé a z Kyjeva v první třídě. Cena jízdného se pohybovala na podobné cenové úrovni jako v ČR, což znamená, že se jedná o jeden z nejprestižnějších spojů ukrajinských železnic, jímž cestuje prakticky jen střední a vyšší třída.

Plán tak byl uzavřen asi týden před odjezdem a po vyladění detailů a nákupu jízdenek už jen zbývalo počkat na datum 16.11.2016, kdy jsem opět vyrazil do země širokého rozchodu, avšak nikoliv sám, ale tentokrát s přáteli, se kterými jsem urazil tisíce kilometrů na normálněrozchodných tratích, avšak ani jeden kilometr na trati širokorozchodné.

Předmluva

Šestnáctivozová souprava rychlíku Oděsa – Užhorod se kroutí v nesčetný obloucích hlavní tratě zakarpatské železnice ze Lvova do Užhorodu. Odbíjí jedenáctá hodina, já ležím v plackartě a začínám ukrajovat první desítky kilometrů čtvrtého dne na cestách. V uších mi zní Mňága, Jarda a Kája leží na sousedních lehátkách a já pozoruji krajinu, která však ještě stále není tím nejlepším, co tato trať nabízí. Před sebou máme ještě hodiny cesty na ukrajinsko-slovenské hranice, následný přesun do Košic a závěrečnou cestu domů, do Prahy.

Východ mě lákal už odmalička. Ačkoliv jsem sám příznivcem USA a můj otec je Dán, nejspíše dlouhodobá matčina kritika a zároveň babiččina chvála „Sojuzu“ a států na východ od Slovenska mě časem donutila udělat si vlastní obrázek o této rozsáhlé části zeměkoule, začínající pár set kilometrů od mého domova a končící ledovým Čukotským mořem. Indispozice pasu mi však dlouho neumožňovala jakékoliv výlety na východ realizovat, ale po letech odkladů jsem se konečně odhodlal k jeho pořízení a následnému využití nových možností.

První cesta měla být velkolepá. Oděsa, Lvov, Kyjev, Charkov a mnohá další města nakonec však vzala za své a první skutečný výlet na Ukrajinu jsem absolvoval někdy v květnu, jen do Užhorodu, ležícího prakticky na hranici se Slovenskem. Cesta byla úspěšná, první chvíle s jinou než západní mentalitou sice byly poměrně komplikované, ale když člověk odkouká chování místních, není problém zde jakkoliv fungovat. Holt nižší životní úroveň a režim zakazující vlastní myšlení si vybral svou daň, ačkoliv na západě Ukrajiny si člověk stále připadá jako v Polsku. Ona Ukrajina obecně je hodně rozdílná země a rozdíly mezi Lvovskou a Kyjevskou oblastí jdou vidět takřka na každém kroku.

Druhá cesta už byla rozsáhlejší, avšak šlo o součást jedné rozsáhlé cesty do Bulharska, takže se teď o ní příliš zmiňovat nebudu. Na okraj dodám, že jsem cestoval přes pěší přechod Sighetu Marmatiei – Solotvino, následně rychlíkem 601 do Lvova, kde jsem pobyl celý den a poté jsem přes noc cestoval do Oděsy, odkud jsem po půl dni vyrazil zpět do na slovenské hranice a domů.

Cílem této třetí cesty bylo navštívit město Lvov. Perlu západní Ukrajiny, město, které má více k nedalekému Polsku, než ke zbytku Ukrajiny. Zdržet se zde pár dní a zase zpátky do Čech. Původní plán sice vypadal úplně jinak, skutečný také, avšak to k cestování prostě patří. 🙂