Z Itálie do Francie a zase zpátky

Slunnou neděli má žena zvolila jako den, kdy můžeme pokročit v třídění jízdenek. V taškách doposud neroztříděných papírů z cest se objevovaly nejen různé letáčky z celé Evropy, ale i francouzské a italské jízdenky z naší loňské letní dovolené. Protože ale neumím psát krátké cestopisy a ten z cesty na zmíněnou dovolenou je se šesti tisíci slovy zhruba v polovině cesty tam, rád si připomenu alespoň jeden zážitek z dovolené poněkud stručněji – když jsme si odskočili z našeho městečka italského Finale Ligure do nedalekého francouzského Nice, Cannes a do hlavního města Monackého knížectví, do Monte Carla.

Kdo po trati z Janova do Marseille už jel, ten mi dá za pravdu, že tato trať, vedená v těsné blízkosti Středozemního moře, je opravdu nádherná a může symbolizovat vrchol toho, na jaká místa se dá vlakem dostat. Ačkoliv je nemalá část tratě přeložená blíže vnitrozemí a tedy vedená v tunelech, část italského úseku a téměř celý úsek francouzský, vyjma Monaka, kopíruje pobřeží a idylické pláže lze často vidět i z vlaku.

Co dodat… 🙂 snad jen „Villefranche-sur-Mer, Francie“

My jsme v těchto místech byli na letní dovolené už podruhé, první dovolená proběhla v létě 2018 a v Nice jsme byli jen v těsné blízkosti nádraží necelou půlhodinu. Tentokrát jsme ale dovolenou trávili s rodiči mé ženy a ti by z takové cesty pochopitelně nic neměli, v Nice jsme tak zašli na oběd, v Monaku na večeři a navštívili jsme také Cannes, neboť bratr mé ženy má rád filmovou tvorbu a Cannes je známo jako město filmu, přičemž zájemci o koupání mohou využít přelidněnou, ale stejně nádhernou městskou pláž.

Výlet ale nebyl zpočátku úplně jistý. Cena jízdenek totiž není nízká a tak jsme zvažovali, jak výlet pojmout. Chvíli platilo, že pojedou pouze někteří členové rodiny a pomalým regionálním vlakem, což se tatínkovi moc nelíbilo a tak rozhodl, že pojedeme všichni a to přímým vlakem EuroCity, neb jsme na dovolené a k ní větší výdaje zkrátka patří. Večer jsem tak v nádražním automatu zakoupil jízdenky, jejichž hodnota je poměrně vysoká (byť šlo o první třídu) – 32 EUR za osobu, při jízdě 120 km to dělá zhruba 7 Kč za kilometr. Pro zajímavost, z Nice jsme těch přibližně 30 km do Cannes jeli ve 2. třídě TGV, i v tomto případě za klasický tarif, a cena vycházela na zhruba 6,3 Kč za kilometr. Z toho plynou (mj.) dva závěry, jednak že InterRail se ještě stále vyplatí a že v Česku na tom jsme asi nejlépe z celé Evropy, neboť vlaky u nás jezdí velice často a na objektivně vysoké úrovni, ale za zhruba 1 Kč za kilometr.

Ráno má žena s rodinou začala den podstatně dříve, než já. Již léta mám zafixovaný spánek od půlnoci do osmi ráno a když vstanu dříve, neoplývám zrovna nadšením. Osmá hodina ranní ale byla k probuzení tak akorát a po malé snídani jsme se přesunuli na nádraží. Tam se nachází naprostý ideál toho, co bych ocenil i u nás – obecní hospůdka, samozřejmě italského typu. Pivo sice je k dispozici také, ale většina sedících konzumovala espresso a my se k nim rádi přidali. Na snímku pak můžete vidět i nabídku ohřívaných hotových pokrmů, samozřejmostí jsou různé drobnosti, croissanty a nezbytná pětikilogramová Nutella s pumpičkou. Kéž by podobné podniky byly i u nás… často nabízí jen pivo, turka a křupky, což není zrovna lákavá nabídka, přitom chlazená či mražená jídla stačí pouze ohřát a zmražená vydrží minimálně půl roku. Nádražní restaurace ve Finale Ligure má otevřeno denně od 4:30 do 19:00.

Dobré ráno z italské Riviéry!
Nádraží Finale Ligure. Taxík na snímku byl jediný, který jsme spatřili, zmíněná obecní kavárna-hospoda je patrná nad zastávkou autobusů.
Ranní espresso, ledový čaj co ochladí a zároveň dodá cukr a v pozadí nabídka hotových ohřívaných pokrmů. Ne vše sice bylo v nabídce, ale i tak byla dostačující.

Po vypití ranního espressa jsme se přesunuli na ohlášené ostrovní nástupiště, nicméně i přes ohlášení koleje u nástupiště vlak vjel na kolej u budovy… a původně nahlášená druhá kolej se na první změnila i v mobilní aplikaci, kde jsem polohu vlaku kontroloval a ve snaze, aby nám vlak neujel, jsme se tedy rozběhli do podchodu a dále na správné nástupiště. Očekával jsem, že zřejmě kvůli nějaké chybě vlak chvíli vyčká, než si toho všimnou ostatní, tak se ale nestalo a kdo neběžel s námi a teprve zjišťoval, že jeho vlak stojí jinde, tomu po zhruba minutovém stání ujel. Itálie, no. 🙂

Jeden z mnoha tunelů na trati Genova – Ventimiglia vede i na nádraží Finale Ligure. V pozadí trať překonává řeku Pora a opět mizí v tunelu.
Vlak EC 141/142 Thello na jiném, než avizovaném nástupišti.

Thello je společný podnik italských a francouzských železnic a pod touto značkou jsou vedeny některé vlaky mezi oběma zeměmi. Jde o vlaky EC Milano – Genova – Nice – Marseille a zpět (tj. přes Riviéru) a noční vlak Venezia – Verona – Milano – Paris a zpět. Všechny vlaky jsou komerční a byť jsou velice dlouhé, vlaky EC jezdí pouze dvakrát denně letos už dokonce oba začínají i končí v Nice, loni ještě večerní vlak do Francie končil až v Marseille a naopak ranní vlak do Itálie byl z Marseille výchozí. Všechny vlaky jsou pak původem italské, noční jsou tvořeny lůžkovými vozy (včetně DeLuxe oddílů), lehátkovými vozy a posledními italskými jídelními vozy vůbec, denní vlaky jsou pak složeny ze standardních IC vozů s velkoprostorovým uspořádáním (1. třída a 2. třída) a občerstvení je zajištěno stejnou formou, jako v ostatních italských vlacích IC či FB – z jídelního vozu je klasický velkoprostorový vůz 2. třídy, jen na konci se nachází hladové okno s kávovarem, ledničkou a kontaktním grilem a zhruba dvě okna pak zabírají stolky, u kterých lze vestoje jídlo zkonzumovat. Touto přestavbou již prošly nejen téměř všechny italské jídelní vozy, ale i klasické velkoprostorové vozy dle toho, kolik takových vozů zřejmě bylo třeba. Vzhledem k délce jízdy a místním zvyklostem to ale stačí, jízdní doba v celé trase je sice pět hodin, ale takový kult jídelního vozu, jaký je u nás, v Itálii neznají.

Jedna z později pořízených momentek při čekání na přepřah. Vůz typu Gran Confort původně italských železnic.
Sedadla se od druhé třídy odlišují jen v drobnostech (např. šířka), ale rozdíl v pohodlí je opravdu značný.
Prostoru je ve voze také dostatek… na delší vzdálenosti je cestování po Itálii v první třídě vlakem snesitelné asi každému.
Zvláště, když se lze kochat výhledem namoře namísto na silnici před sebou. 🙂
Zdejší vlaková káva pak cestu opravdu zpříjemní.

Oba vozy první třídy byly zcela plné, rezervační systém nás tak poházel po celém voze. Tatínek mé ženy trpí alergií na zvířecí srst a jak naschvál, hned přes uličku seděla slečna s chlupatým pejskem v náručí… požádal jsem četu s dotazem, zda s tím něco lze dělat, ale než jsme řešení vymysleli, tak vlak zastavil v provinční Imperii, kde část cestujících vystoupila a uvolnila se moc hezká čtyřka přímo u stolečku a protější místo na levé straně ve směru jízdy. To je v tomto vlaku ta správná strana, neboť z ní lze pozorovat Středozemní moře. 🙂 To zaujala natěšená maminka a následující hodina a půl jízdy už probíhala přesně podle našich představ. Ještě dodám, že první třída je v případě těchto italských vlaků nutnost, neboť třída druhá je ve snaze vytvořit co nejvíce míst k sezení velice stísněná a po několika zkušenostech se jí vyhýbám. Tato naše cesta sice byla specifická, ale jinak není problém sehnat včasné italské jízdenky pro vlaky IC či FB, které do první třídy stojí jen o jednotky EUR více, než do třídy druhé.

Ne, že bych měl potřebu neustále zastávat opačné názory než ty, co jsou většinové, ale člověk by čekal, že obzvláště mezi Itálii a Francií budou jezdit lokomotivy skrz už desítky let… ne, na hranicích v italské Ventimiglii je naplánován dvacetiminutový pobyt, během kterého dochází k výměně lokomotiv. 🙂 O to větší bizár pak je to, že z našeho vlaku odstoupila prastará italská lokomotiva řady E444 a nahradila ji francouzská vícesystémová Astride… je sice fakt, že takto je potřeba jen jedna Astride a v případě, že by lokomotivy jely skrz, byly by třeba dvě, nicméně dvacetiminutové zdržení mezinárodního vlaku kvůli výměně lokomotiv v roce 2020… já jsem čas využil k focení všeho možného a ke krátké procházce po nástupišti. Vozy první třídy jsou světle modré či spíše tyrkysové, vozy druhé třídy jsou červené a jsou mnoha typů, avšak rozdíly mezi nimi již hledat nelze – všechny jsou velkoprostorové a se stejně vypadajícím interiérem.

Následoval opět jeden z nejhezčích zážitků v životě. Jak jsem zmínil výše, italský úsek je z velké části v tunelu, ale francouzský kopíruje pobřeží a to obzvláště v létě neuvěřitelně láká do vody. Nevím, jak to tady vypadá v zimě, ale trávit zde období od května do září, ideálně v tom žlutém domku u trati na jednom ze snímků… 🙂 Po příjezdu do Nice jsem v automatu zakoupil jízdenky na TGV do Cannes. Všechny „dálkové“ jízdenky ve Francii jsou na jméno a musí se zadávat i rok narození, ale ten už na jízdence napsán není. Formát jízdenky je mezinárodní, bez rohů a na tvrdém papíru, což se mně osobně líbí více, než třeba slovenský systém „vizitek“, ale je nutno uznat, že na půlhodinovou cestu je takto velký kus papíru plýtváním. Nákup proběhl úspěšně, můžeme na oběd.

Vlak EC 141/142 Thello z Milána ve své cílové stanici. Na snímku je původně jídelní vůz, dnes klasická „sedačka“ s „hladovým oknem“.
Pohled na nádraží z nadchodu. Jedna francouzská lokomotiva, přezdívaná Astride, je v čele vlaku, jiná stojí v pozadí a za ní je pak TGV, kterým jsme se o něco později přesunuli do Cannes.
Jízdenky zakoupeny. 🙂

Francouzi jsou známi svou hrdostí, což se sice nemusí projevit vždy a všude, ale situace, že se nepůjde domluvit jinak, než „francouzsky“, není výjimkou. Uvozovky proto, že protistrana sice cizímu jazyku rozumí, ale proč by jím měla také odpovídat… v popsané situaci jsme byli při návštěvě restaurace hotelu Hôtel Le Royal, která se dle menu zdála vcelku lákavá nepříliš drahá. Menu ale bylo pouze ve francouzštině a po dotazu (francouzsky), zda je k dispozici i anglické menu, nám bylo sděleno rázné „no“ a na dotaz, zda by nešlo anglicky sdělit oč jde, nám bylo menu přečteno ve francouzštině. Objednávka tak proběhla stylem „každému přineste něco z menu“ a rozdělení jídel proběhlo po servírování. Já jsem tak dostal sépiové risotto, nicméně na stole se objevila třeba chobotnice a pod nějakým francouzským zaklínadlem se nacházel pokrm, známý také jako steak-frites, byť poměrně suchý a propečený možná až příliš. Na zapití byla spousta vína a vody a po vydatném obědě jsme se přesunuli zpět na nádraží, opět pěšky, neboť procházka po ulicích v Nice má něco do sebe a využití tramvaje se nám zrovna nehodilo.

Náladový snímek z procházky po Nice
Městská pláž je samozřejmě i v Nice.
Tato promenáda/ulice je natolik slavná, že má svou stránku i na české Wikipedii.
Je to steak-frites, že jo? 😀

TGV bylo dvoupatrového typu, známého pod označením Duplex, a odpovídalo zcela průměrnému provedení, které se k SNCF dodávalo po mnoho let a dnes je tak tím nejtypičtějším vlakem TGV, čím se lze po Francii i při cestě do zahraničí svézt. Oproti staršímu provedení se odlišuje pouze potahy sedadel, novější (2N2 EuroDuplex) pak má zcela odlišný interiér a především restaurační vůz. Starší soupravy mají pouze bistrovůz, tedy posezení na malých židličkách bez opěradel a to není ani na půl hodiny nic příjemného. Vyzkoušet bistrovůz je ale nutnost a tak jsme konzumaci dezertu po obědě přesunuli právě do TGV, neboť v nabídce je na pohled velice chutný čokoládový koláč a loni v létě byl navíc ve zvýhodněném menu s kávou za necelá 4 eura. Výhledy z vlaku byly stále jedinečné, na barových židličkách se ale nesedělo příliš pohodlně a tak jsem se přesunul do sousedního vozu druhé třídy, ve kterém se mi sedělo lépe. To už ale vlak brzdil do Antibes, což znamenalo, že delší část cesty máme za sebou a před námi zbývalo necelých deset minut jízdy. Ty jsem absolvoval dívajíc se prozměnu vpravo, kde se táhlo souvislé osídlení už prakticky od Nice.

Do Cannes jsme jeli v TGV kvůli barovému vozu, ale mnohem raději bych tímto, TER Nice – Marseille.
TGV Nice – Paris zepředu…
..a z boku.
Bistrooddíl v TGV vypadá takto. Na konzumaci nepříliš ideální, ale lepší, než nic.
Prakticky hlavní nabídka jsou různé kombinace pokrmů a nápojů. Ty lze samozřejmě zakoupit i samostatně, ale tento systém mi přijde velice elegantní a rozumný.
Můj dezert vypadal takto…
..a když se krajina za okny změnila…
…přesunul jsem se jinam.
Ač na to sedadla ve druhé třídě TGV nevypadají, jsou opravdu velice pohodlná.
Sedadla jsem ale zkoušel necelých deset minut. 🙂 Pak následovalo Cannes, nejvzdálenější francouzské město, kde jsem zatím v této oblasti Francie byl.

Nádraží v Cannes leží velice blízko městské pláži i známému kongresovému centru, cesta trvala ani ne deset minut. Zde jsme se rozdělili a zatímco rodiče si šli užívat moře, my jsme šli prozkoumat kongresové centrum, kde se nacházelo také muzeum kinematografie. Po krátké návštěvě jsme šli i my do moře a jak jsem zmínil výše, pláž byla sice plná, ale nekonečný jemný písek a příjemně teplá voda… na to se opravdu krásně vzpomíná. 🙂

Vcelku plná, ale nádherná městská pláž v Cannes.

Regionální vlaky jsou zde po pobřeží v provozu na dvou linkách, ta první a podstatnější pro region je vedena z města Grasse, což je výchozí stanice tratě, která se na hlavní trať napojuje v Cannes. Vlaky dále jedou přes Nice a Monte Carlo do italské pohraniční stanice Ventimiglia, přičemž vlaky jsou ukončeny různě – některé končí o stanici dříve (a tedy ještě ve Francii), na opačném konci mohou vlaky končit v Nice anebo ještě mohou po hlavní trati pokračovat o zastávku dále za Cannes, do Cannes-la-Bocca. Druhá linka pak zastupuje spíše dálkovou dopravu, neboť jezdí mezi Nice a Marseille a jsou na ni nasazovány klasické IC vozy (typ Corail). Celý systém regionální dopravy v regionu se nazývá TER Provence-Alpes-Côte d’Azur a na informace o něm je velice bohatý článek na Wikipedii. Na vlacích jsem viděl starší jednotky typu Z 26500 a novější typu Z 55500, přičemž předchozí i tento rok jsme při dvou cestách využili obou jednotek. Podle Wikipedie je v okolí Nice k vidění i řada Z 23500, ale tu jsem zde ještě neviděl.

Po návštěvě Cannes nás totiž čekal přesun regionálním vlakem do Monaka, kde jsme měli naplánovanou zhruba hodinu a půl a poté s přestupem ve Ventimiglii zpět do Itálie. Jako první nám jela jednotka starší Z 26500, známá též jako Alstom Coradia Duplex či TER 2N NG, což je jedno z nejtypičtějších vozidel francouzské regionální dopravy. Dvou- až pětivozových souprav jezdí po celé Francii 211, vyráběly se v letech 2004-2010 a jezdí také v Lucembursku. Sedadla v těchto jednotkách nejsou příliš pohodlná, ale pro francouzské vlaky typická „pohovka“ nechyběla ani zde. Nafocenou z místního regionu, zřejmě ve starším nátěru, si včetně zmíněné pohovky, lze prohlédnout v odkaze výše, já moc příležitostí na focení neměl, neb regionální vlaky zde jezdí velice plné.

Snímek moře, Monaka a hor přes špinavé okno francouzského „panťáku“ může být nicneřkající, mně ale připomíná nádhernou pohodovu atmosféru celé této části pobřeží Středozemního moře.

Stanice Monaco-Monte Carlo je nová, pochází z roku 1999. V souvislosti s nádražím nelze nezmínit zajímavost, že jde již o druhý přesun – prapůvodní nádraží Monte Carlo, ležící u přístavu, bylo uzavřeno v roce 1965 a z nového nádraží Monaco, ležícího na jihu tohoto ministátu, trať vedla tunelem dále na Itálii. Druhý tunel, ve směru od Nice, pak vznikl právě ve zmíněném roce 1999 a spolu s ním byla vybudována i tato nadčasová stavba, ležící více ve středu země a zároveň prakticky na hranicích s Francií. Dostupnost nádraží je ale skvělá, dokonalá,… no ten správný výraz bych asi nenašel. Z nádraží totiž vede mnoho výstupů úplně všude – jeden z východů vede do Francie, hlavní východ do Monaka je pak přímo na ulici u zastávky místní MHD. Další východ, po mnoha schodech, pak vede prakticky na úroveň moře, neboť se nachází uprostřed prohlubně a klidnými zákoutími lze po překonání mnoha schodišť dojít přímo k přístavu. No a to, co dostupnost nádraží dělá jedinečnou, je síť travelátorů, které vedou z mnoha míst ve městě všech výškových poloh a pomocí jezdících schodů či pásů se dá na nádraží dostat velmi rychle skutečně odkudkoliv, tedy aniž by poloha nádraží na samém konci státu hrála svou roli. Nádraží pak velice podrobně popisuje (opět) Wikipedia.

Sám autor blogu se svou dokonalou manželkou v Monaku. 🙂
Dvojitá souprava vlaku TER ve směru od Itálie přijíždí na první nástupiště.
Zatímco přední souprava je v jednotném nátěru SNCF, ta zadní, i dle olezlosti, reprezentuje zřejmě již nepoužívaný nátěr regionálních vlaků v regionu Provence-Alpes-Côte d’Azur.

My jsme zvolili nejkratší cestu k přístavu, tedy překonat množství schodišť a sejít na úroveň moře už u nádraží. Tato cesta byla klidná a velice zajímavá, neboť jsme byli z obou stran obklopeni skalami a na nich množstvím budov. U přístavu jsme se rozdělili, rodiče absolvovali romantickou procházku po přibližném středu Monte Carla následovanou večeří a my se vydali vstříc jednomu z našich dalších zájmů – nazval jsem ji McTuristika. Že má americká síť fastfoodů McDonald’s v každé zemi jedinečnou a často velmi originální nabídku jsem definitivně zjistil v roce 2016, kdy mne v Ukrajině velice zaujala McPita a vůbec nabídka, kterou jsem z českého „mekáče“ neznal. Ve Francii zrovna byl v nabídce farmářský burger s hranatou houskou s provensálským kořením a naprosto skvostné „curly fries“, tedy poměrně specifické a silně kořeněné hranolky, které mám rád opravdu kdekoliv, kde jsou zrovna v nabídce (a Česku se bohužel dlouhou dobu vyhýbají), což nešlo neochutnat a upřímně, večeře v Monte Carlu nebude asi nikde tak levná, jako ve fastfoodu… Dost o těchto regionálních specifikách prozradí anglická Wikipedia.

Z podhledu vypadá místní osídlení opravdu velkolepě.
To platí i o druhé straně…
…a po opuštění soutěsky vypadá její okolí takto. Nádraží je v pozadí za betonovým mostem a za ním už je Francie.
No jo. 🙂
Další z krásných výhledů na moře a hory.
Poměrně nezajímavá galerie nedává na první pohled tušit, že jde o velice známé místo v souvislosti s Rallye Monte Carlo.
Hezký výhled na okolí je pak i prakticky z jakékoliv vyšší budovy. Toto byl obchodní dům a průchodem jsme se dostali do „centra“ mimo cestu galerií na předchozím snímku.
Na závěr pohled na nejobydlenější část Monaka. Působí to možná až trochu děsivě. 🙂

Zmíněná restaurace se v Monaku nacházela pěšky kousek od přístavu, po večeři jsme se opět sešli na jeho okraji a navštívili obchod se zmrzlinou. Zde jsem zažil kulturní šok, který ale lze pochopit, neb zde nemusí každou korunu několikrát obracet… nevěděl jsem, zda si dát ovocnou či krémovou příchuť a tak jsem do minikelímku dostal od obsluhy obojí, ať si vyberu. 🙂 Při cestě zpět na nádraží jsem už ale nechtěl překonávat množství schodů, našli jsme tedy jeden z travelátorů a přímo z centra města jsme se „svezli“ na nádraží. Monako je v tomto ohledu velice specifické, ale i v Praze bych si travelátor uměl představit – z Florence přes Masarykovo nádraží na Hlavní nádraží, například. Pokud si ale dobře vzpomínám, tak zrovna v těchto místech by něco podobného mělo vzniknout, tak už jen zbývá doufat, že se tak opravdu stane a nezůstane jen u vizí…

Bylo příjemné vědět, že svého výběru litovat nebudu. 🙂

Zpět do Itálie nám jela novější jednotka, stejně jako loni. Jednalo se o typ Z 55500, známý též jako Bombardier Omneo či Régio2N. Tyto soupravy jsou skutečně multifunkční, ve Francii jich jezdí 250 a dalších 200 je ve výrobě. Ta probíhá od roku 2014 a jednotky existují ve variantách se 6 až 10 vozy, s maximální rychlostí 140, 160 a 200 km/h a jak pro příměstské vlaky, tak pro vlaky regionální a dálkové. V provozu jsou tak prakticky po celé Francii i v systému Transilien okolo Paříže. Já mám jednotku rád především pro její nápaditý a světlý interiér, jež je bohatě nafocen v odkazu výše.

Sedadlo v nejnovější dvoupodlažní regionální jednotce ve Francii. Opravdu velice elegantní a příjemný barevný motiv. 🙂
Konec slunečního svitu znamenal i pomalý konec tohoto výletu.

Ve Ventimiglii je nutno přestoupit, přičemž do Janova zde na osobních i spěšných vlacích jezdí různé soupravy – předchozí rok jsme jeli jednotkou zvanou Jazz a tento rok to bylo klasickým nízkopodlažním osobním vozem. Ve stanici byla ještě stále otevřena nádražní resataurace, která byla podstatně větší, než ve Finale Ligure a na cestu jsem si tak koupil kousek pizzy a limonádu. Poslední část cesty byla celá za tmy a ačkoliv jsme dorazili do cíle zhruba hodinu před půlnocí, stihli jsme ještě na další den nakoupit. Poslední den to ale nebyl, čekalo nás ještě několik dní u moře, cesta do Toskánska, několik dní tam a pak cesta v tu dobu posledním západoevropským „koupákem“. Ale o tom někdy příště. 🙂

Článek je zveřejněn i na webu Vlaky.net. Tentokrát se mi sice nepodařilo vyfotit vše podstatné, ale část toho jsem zvěčnil už předchozí rok. Nerad bych ale míchal dva výlety dohromady a tak slibuju, že v krátké době sepíšu článek i o předloňském výletu do Nice a Monte Carla. :-)))) Děkuji za přečtení!

Autor

Adam Vanting

Cestování a veřejná doprava jsou můj život. Na cestách jsem v práci i ve svém volném čase, mám rád těstoviny, hudbu z devadesátých let a noční vlaky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..