O mně

A kdo že jsem já? Cestovatel, šotouš, průvodce LLV, VŠ odpadlík, milovník koček, hudby, jídla, západů a východů slunce, sněhu a Valerie.

Můj vztah k cestování vznikal v dobách mého mládí. Můj otec žil v Dánsku a matka v Česku. Prázdniny jsem tak trávil v Dánsku a nejen cesta, ale i samotný život v zemi, v mnohém se odlišující od mého domova, ve mně vzbudily touhu cestovat, objevovat a poznávat. V kombinaci se zájmem v dopravě mi tak vznikl doslova „kůň“ na celý život, který mi dodnes sžírá veškerý čas. Sice jsem toho ještě stále neprocestoval tolik, kolik bych sám chtěl, ale málo toho zase není. Cestuji převážně vlakem, letadlům se snažím vyhýbat a autobusům také. Zastávám názor, že při cestě letadlem člověk ztrácí pojem o dálce, kterou procestoval, na druhou stranu, můj účet na Flightdiary se začíná pomalu zaplňovat. Ono když člověk nemá čas anebo nechce přijít o čerstvé zážitky, které by jinak mohla přebít leckdy dlouhá zpáteční cesta vlakem, je letadlo nejvhodnější dopravní prostředek. Ale to už odbíhám. Zkrátka, cestování mě baví, živí a nejspíše to bude můj smysl života.

Šotouš… z Wikipedie se dozvíte, že se pod tímto pojmem skrývá fanoušek hromadné dopravy. Ať už železniční či městské, zkrátka člověk se vztahem k dopravě obecně. V dobách mého mládí jsme s babičkou často chodili na nádraží, dívat se na vlaky, později jsme pak chodili na výlet do nedalekých lázní Teplic nad Bečvou a zpátky se vraceli vlakem, čímž můj zájem o tuto oblast rostl. Zlom přišel někdy v roce 2007, kdy mě kamarád informoval o možnosti koupit si celostátní jízdní řád za tuším 10 korun. Já si jej koupil a tehdy poprvé jsem začal studovat kam až se dá vlakem dostat, co za vlaky vlastně jezdí a kolik máme v Česku železničních tratí. V roce 2010 jsem poprvé absolvoval cestu za svým tatínkem sám – z Prahy až do severoněmeckého Hamburku vlakem. Sice jsem vlakem v této relaci jel už mnohem dříve, ale nikdy ne sám. Pro mě to tak tehdy znamenal zlom. Doma definitivně padly obavy, že by se mi na cestách mohlo něco stát a já začal cestovat ve velkém. V roce 2011 jsem jezdil týden po Česku a Slovensku, rok poté rovnou dva týdny, doplněné podzimní návštěvnou železničního veletrhu Inno Trans, v roce 2013 jsem procestoval téměř celé Rakousko a tak bych mohl pokračovat..

Průvodce LLV je název mé pracovní pozice. Jezdím s vlakem, přes noc, starám se o pohodlí cestujících a po dojezdu si užívám zahraničních destinací, konkrétně Berlína, Vídně, Budapešti či Curychu. Vykonávám tuto práci už přes rok a stále rád. Paradoxem zůstává, že mě doposud cestování vlakem neomrzelo a rád s ním jezdím i mimo pracovní dobu. 🙂 Mimo svou hlavní práci jsem od roku 2012 redaktorem elektronického magazínu ŽelPage a v roce 2014 jsem se stal internistou v Some move, se zaměřením na poradenství v oblasti dopravy a cestování. Dá se tak říci, že mám v kariérním životě obrovské štěstí a dělám to, co mě baví.

Po úspěšně odchozené ZŠ 1. Máje v Hranicích jsem nastoupil na SŠES Jesenická v Praze, kde jsem kvůli obavám svých rodičů, abych se tam nezkazil, vydržel pouhý půlrok. Od půlky prváku až po maturitu jsem studoval na SŠTD v Ostravě-Vítkovicích, tedy běžné střední škole se zaměřením na dopravu (konkrétně obor Provoz a řízení dopravy). Během svého studia jsem měl navíc i praxe a tak jsem byl chvíli jak výpravčím, tak signalistou, pokladníkem nebo průvodčím. Drážní kariéra však umožňuje i vyšší cíle, avšak bez vysokoškolského titulu nedosažitelné. Vyzbrojen znalostmi a učební schopností z běžné dopravní školy jsem tak nastoupil v roce 2015 na ČVUT v Praze, obor Technologie a řízení dopravy. Kombinace výše jmenovaného však byla velmi slabá, ale spíše má lenost a touha „jít do provozu“ mě nakonec definitivně odprovodila z akademické půdy a dodnes toho nelituji. Tedy jen občas. V současném životě titul nepotřebuji, ale kdoví, co bude za pár let.

Kočku mám u babičky. Je to britská devítiletá slečna, nepříliš příjemná a velmi málo „mazlivá“. Zato stvoření, kvůli kterému má láska ke kočkám vznikla, už pár let leží „pod drnem“. Šedý britsko-rusko-kartouzský kocourek mi byl oporou celé dospívání. Pořídili jsme si ho v roce 2005 a kdyby neustále nežral vše zelené, co jsme doma měli, určitě by s námi byl déle, než jen do března 2015. Kočka mi oproti psovi vyhovuje mnohem více. Je klidná, moudrá, zároveň však hrozně legrační. Rád bych si zase nějakou pořídil, ale obávám se, že zvíře by si asi minimálně podobný vztah k cestování, jako mám já, nikdy nevytvořilo.

Má oblíbená hudba je velice různorodá. Poslouchám rád cokoliv co mi sedne, ať už jde o devadesátky, aktuální hity či různé náladové písničky. Mnoho svých oblíbených skladeb mám s něčím spjatých a občas s některými ze svých přátel rád vyrazím na koncert či festival, poslechnout si své oblíbené či naopak neznámé interprety naživo. Zatím jsem byl sice jen na Votvíráku, ale za pár dnů mě čeká hudební festival Banát v Rumunsku a na ten se hodně těším.

Jím velice nezdravě. Netuším, zda mám nějaké dobré spalování anebo období extrémního tloustnutí teprve přijde, ale zatím se neděje vůbec nic. Své konkrétní nejoblíbenější jídlo ale asi pojmenovat nedokážu, avšak mezi ta nejvíce oblíbená patří takové ty stereotypní nezdravá jídla – špagety, pizza, burgery, čokoláda, a tak dále. Mám rád i kávu. Uvádím to především k mému překvapení, kolik lidí z mého okolí kávu nepije, ačkoliv donedávna jsem žil v iluzi, že kávu pije snad každý. Občas se pokouším stravovat zdravě, ale pravidlo nedělní anglické snídaně a středečních lívanců tomu moc nepomáhá.

Atmosférické jevy mě sice moc nezajímají, ale východu či západu slunce podléhám. Na svém instagramu publikuji stále mnoho a mnoho fotografií, na kterých zachycuji pohled na východ či západ slunce ve spojitosti s železnicí. Zastávám názor, že nejhezčí výhled na východ či západ slunce je z vlaku, což je mírná modifikace prohlášení jednoho mého kamaráda, který zastává názor, že nejhezčí výhled z vlaku je z prostředního lehátka. A já mu v tom dávám za pravdu.

Jo a bydlím v Praze. Už dva roky. A jsem za to rád. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *