Předmluva

Šestnáctivozová souprava rychlíku Oděsa – Užhorod se kroutí v nesčetný obloucích hlavní tratě zakarpatské železnice ze Lvova do Užhorodu. Odbíjí jedenáctá hodina, já ležím v plackartě a začínám ukrajovat první desítky kilometrů čtvrtého dne na cestách. V uších mi zní Mňága, Jarda a Kája leží na sousedních lehátkách a já pozoruji krajinu, která však ještě stále není tím nejlepším, co tato trať nabízí. Před sebou máme ještě hodiny cesty na ukrajinsko-slovenské hranice, následný přesun do Košic a závěrečnou cestu domů, do Prahy.

Východ mě lákal už odmalička. Ačkoliv jsem sám příznivcem USA a můj otec je Dán, nejspíše dlouhodobá matčina kritika a zároveň babiččina chvála „Sojuzu“ a států na východ od Slovenska mě časem donutila udělat si vlastní obrázek o této rozsáhlé části zeměkoule, začínající pár set kilometrů od mého domova a končící ledovým Čukotským mořem. Indispozice pasu mi však dlouho neumožňovala jakékoliv výlety na východ realizovat, ale po letech odkladů jsem se konečně odhodlal k jeho pořízení a následnému využití nových možností.

První cesta měla být velkolepá. Oděsa, Lvov, Kyjev, Charkov a mnohá další města nakonec však vzala za své a první skutečný výlet na Ukrajinu jsem absolvoval někdy v květnu, jen do Užhorodu, ležícího prakticky na hranici se Slovenskem. Cesta byla úspěšná, první chvíle s jinou než západní mentalitou sice byly poměrně komplikované, ale když člověk odkouká chování místních, není problém zde jakkoliv fungovat. Holt nižší životní úroveň a režim zakazující vlastní myšlení si vybral svou daň, ačkoliv na západě Ukrajiny si člověk stále připadá jako v Polsku. Ona Ukrajina obecně je hodně rozdílná země a rozdíly mezi Lvovskou a Kyjevskou oblastí jdou vidět takřka na každém kroku.

Druhá cesta už byla rozsáhlejší, avšak šlo o součást jedné rozsáhlé cesty do Bulharska, takže se teď o ní příliš zmiňovat nebudu. Na okraj dodám, že jsem cestoval přes pěší přechod Sighetu Marmatiei – Solotvino, následně rychlíkem 601 do Lvova, kde jsem pobyl celý den a poté jsem přes noc cestoval do Oděsy, odkud jsem po půl dni vyrazil zpět do na slovenské hranice a domů.

Cílem této třetí cesty bylo navštívit město Lvov. Perlu západní Ukrajiny, město, které má více k nedalekému Polsku, než ke zbytku Ukrajiny. Zdržet se zde pár dní a zase zpátky do Čech. Původní plán sice vypadal úplně jinak, skutečný také, avšak to k cestování prostě patří. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *